Příklady z praxe

Každé dítě a tím i každý případ je jedinečný a musíme k němu přistupovat individuálně. Svou třídu často známe a dokážeme proto odhadnout, jak může žák na určité informace nebo jednání reagovat. Můžeme se však inspirovat konkrétními příběhy a tím, jak ideálně danou situaci řešit.

Otec samoživitel

Radkovi je 14 let a žije se svou devítiletou sestrou Bětkou a tatínkem. Jsou spolu ve třech už čtyři roky. Máma je ve vězení za drobné krádeže a podvody. Aby vyšli s penězi, má táta dvě zaměstnání, kde tráví většinu svého času, a o domácnost tak pečuje hlavně Radek. V péči o ni klade otec na děti vysoké nároky. I to je jeden z důvodů, proč nemají žádné koníčky.

I když by byl Radek radši venku s kamarády, je toho hodně, co musí udělat – připravit ráno svačinu, vyzvednout Bětku ze školky, vyndat prádlo z pračky, vyvenčit psa a samozřejmě se také připravit do školy. Jenže na to už mu kolikrát nezbývá energie, a tak chodí ze školy s poznámkami, že nemá připravené pomůcky a zapomíná úkoly. Učitelé si navíc všímají, že někdy chodí bez svačiny a nemá zaplacené obědy. A stejně je na tom Bětka. Na obou dětech je znát únava a Radek často na situace ve škole reaguje agresivně a drze. Po covidové pandemii se všechno ještě horší. I přes opakované poznámky a vzkazy rodičům se situace nelepší.

Jak můžeme situaci řešit?

Ideálním krokem je v tuto chvíli pozvání rodiče do školy, a to zejména v případě, že jej známe a víme, jak bude reagovat, pokud s ním otevřeme stav dítěte. Na osobním setkání zjistíme, jak to doma funguje s přípravou do školy. Díky svým znalostem můžeme rodiči připomenout, jaké potřeby děti v jistém věku mají a jaké nároky jsou na ně už příliš velké. Pokud je situace dlouhodobá, dost možná už je se školou v kontaktu pracovník OSPOD, se kterým se můžeme spojit a předat mu nové informace a naše dojmy ze situace. Zároveň ho také můžeme požádat o uspořádání případové konference, kde všechny strany (rodina, škola, další organizace) proberou možné kroky ke stabilizaci rodiny.

Za všech okolností je dobré se v tuto chvíli zorientovat i v tom, jaké jsou možnosti školy.

  • Vidím, že dítě nemá zaplacené obědy? Je možné najít organizaci, která na ně dětem přispívá.
  • Pomozte rodině najít nabídku kroužků, na které může dítě chodit se slevou. Stejně tak můžeme najít družinu nebo kroužek pro Bětku a získat tak pro Radka více času pro sebe.
  • Zjistím, že otec nemá čas se věnovat školní přípravě? Možná škola disponuje doučováním zdarma, takže by rodina měla čas pro sebe a netrávila večery nad sešity.

I na první pohled drobná pomoc může pro rodinu znamenat velký rozdíl.

Důležitá je v každém momentu především komunikace, ať už s rodičem, nebo s pracovníkem OSPOD, pro kterého mohou být vaše informace zásadní a pomohou k dalším krokům. Jste tím, kdo tráví s dítětem velké množství času, a vaše poznatky mohou udělat velký rozdíl.

Pěstounská péče

Lence je 11 let a už od svých osmi žije u tety, sestry svého táty. O tom, že u ní bude žít, rozhodl soud poté, co zjistil, že Lenčina máma dceru zanedbává a Lenka zůstává doma často samotná. S tátou, který se lečí z drogové závislosti, se vídá jednou za dva měsíce. S mámou čas netráví vůbec, protože užívá návykové látky a je nezvěstná.

Lenka je uzavřená, se spolužáky ve třídě se nebaví a oni si myslí, že je podivná. Ani její výsledky ve škole nejsou dobré a má problémy při ústním zkoušení. Škola a Lenčina teta jsou spolu v pravidelném kontaktu, takže si obě strany uvědomují, v jaké situaci dívka je. Když se však na Den matek nová třídní učitelka Lenky zeptala na její mámu, Lenka se rozplakala, utekla ze třídy a o důvodech nechtěla mluvit. Pro třídní učitelku je situace nová. S pěstounskou péčí se setkala jen na přednáškách na vysoké škole, ale uvědomuje si, že toho Lenka má za sebou už hodně. Ráda by jí její situaci usnadnila, a tak společně s kolegyní došla k tomu, že by bylo nejlepší se s tetou dohodnout a uspořádat schůzku i s klíčovým pracovníkem rodiny. O schůzku projevili zájem i další učitelé, kteří chtějí zjistit více o dětech s raným traumatem a o možnostech, jak Lence pomoct s jejími potřebami. Její teta je ráda, že jim škola vychází vstříc a hledá cesty, jak jí podpořit.

Co následuje dále?

Na první schůzce klíčový pracovník seznámí učitele s raným traumatem a teorií citové vazby, díky čemuž zvládnou pracovat s dětmi a jejich specifickými projevy. Další schůzka už je jen mezi tetou, třídní učitelkou a klíčovým pracovníkem, aby měli dostatek prostoru zaměřit se na Lenku a její potřeby. Tady se učitelka například dozví, že Lenka chodí pravidelně na terapie a seznámí se s její minulostí (zanedbávání ze strany matky) i současností (otec vynechávající jejich schůzky). Také zjistí, že moment, kdy utekla ze třídy, byl kombinací nevydařeného setkání s otcem a smutku po matce, který se objeví, kdykoli na tohle téma přijde řeč.

Po schůzce třídní učitelka věnuje jednu ze svých hodin tématu pěstounské péče, aby s ním seznámila i Lenčiny spolužáky (to bylo předem domluvené v rámci schůzky s klíčovou pracovnicí, Lenka s přednáškou také souhlasila). Aby jí usnadnila navazování kontaktů, dbá na to, aby ji během aktivit zapojovala do malých skupinek, protože velké skupiny jsou pro Lenku děsivé. Společně s klíčovým pracovníkem se také dohodnou, že Lenka půjde na vyšetření do pedagogicko-psychologické poradny, kde pro ni najdou další vhodné způsoby práce a začlenění. Drobný, ale významný přínos je také v tom, že třídní učitelka si je mnohem jistější v psaní pravidelných zpráv pro OSPOD.

I tady se projeví, že komunikace je klíčem ke všemu. Teta začne učitelku informovat o tom, kdy se Lenka potkává s otcem, aby jí na základě toho mohla ve škole nabídnout podporu. Učitelé jsou si jistější ve svém přístupu k ní a díky skupinovým pracím si našla kamarádku. Ve škole je teď mnohem spokojenější.

Zanedbávání dítěte

Hance je 13 let a po rozvodu rodičů žije pouze s matkou, s otcem se vídá jednou týdně. Její matka začala po rozvodu nadměrně pít. Hanka ji musí často budit do práce. Jsou ale dny, kdy je matka v takovém stavu, že do práce jít nemůže nebo ji Hanka nedokáže vzbudit a má strach o její život. Situace není lepší, ani když je matka střízlivá. Vyčítá dceři, že je stejná jako její otec a že se proti ní spikli. Některé dny jsou pak plné omlouvání a slibů, které ale matka nikdy nedodrží. Hanka má ve škole nadprůměrné výsledky, snaží se a vždy je připravená. Je to její obranný mechanismus, snaží se na sebe strhnout co nejméně pozornosti. I tak jsou na ní ale vidět známky zanedbání – někdy má špinavé oblečení, svačinu má jen málokdy, peníze potřebné na výlety vždy přinese s několikadenním zpožděním. Matka do školy už víc než půl roku nepřišla. Hanka to obhajuje tím, že má náročnou práci.

Situace vyeskaluje, když matka jednoho večera Hanku omylem udeří. Do školy dorazí s podlitinou pod krkem a to neujde pozornosti učitele, který se jí zeptá, jak ke zranění došlo. Hanka se rozpláče a vše mu řekne – jak k modřině přišla i to, že má o matku velký strach, protože ji ani dnes nedokázala vzbudit do práce.

Co v takové situaci může učitel udělat?

Učitel pozná, že se bojí vrátit domů a není si jistý, jestli i dnes není ve fyzickém nebezpečí. Dozví se od ní, že rodina byla v kontaktu s OSPOD, a tak zavolá vedoucí pracovnici. Pracovník OSPOD dojde k názoru, že by se neměla vracet domů, ale počkat s učitelem v kabinetu, dokud nepřijede.

Během čekání učitel sleduje všechny Hančiny potřeby a pravdivě odpovídá na její otázky. Ví, že jí nemůže nic slíbit, a tak jí upřímně odpoví i na otázku, jestli se dnes s matkou uvidí. Více odpovědí dokáže přinést sociální pracovnice, která jí vysvětlí, co bude následovat – Hanka se dnes domů nevrátí a stráví noc v zařízení poskytujícím okamžitou pomoc.

Hančin příběh zdaleka není u konce a může mít různá rozuzlení, ať už to bude impulsem pro matku, aby zahájila léčbu, svěření Hanky do péče otce, nebo umístění do pěstounské péče nebo ústavního zařízení. Nejdůležitější ale je, že se nachází v bezpečí a někdo byl pozorný a vyslechl její volání o pomoc.